My English Holidays (1)

"An Unexpected Journey" 

Ahoj! Zdravím vás všechny z Anglie! :) Neměla jsem v úmyslu psát si deník a dát z něho pak něco tady na signály, ale jedna kamarádka mě k tomu povzbudila - že prý se jí líbily moje zápisky z Madridu. A vzhledem k tomu, že teď čtete tyto řádky, jsem si to původní rozhodnutí rozmyslela. :) Takže něco občas napíšu, bo to asi fakt budou prázdniny, které se jen tak opakovat nebudou... 

Jsem na 2 měsíce v Severní Anglii (North Yorkshire) ve vesnici Botton, která tvoří komunitu, kde bydlí něco kolem 300 lidí, a jsou to lidi z různých koutů světa, kteří tu pomáhají, a kromě nich "villagers" (vesničané - budu jim počeštěně říkat villageři), kteří jsou naopak většinou z Anglie a jsou to různě postižení lidi, kteří tu žijí a pracují. Hlavně na léto tu pak jezdí hodně "summer guests", kteří taky pomáhají a pracují (já jsem jedna z nich). 

...docela chápu, že to může být těžko představitelné. Prostě taková spešl vesnice - jsou tu domy, kde bydlí villageři spolu s dobrovolníky, pak je tu pár obchůdků, health centre, pekárna, škola... a taky "workshopy" - dílny, kde se vyrábí různé věci, např. dřevěné hračky, panenky nebo třeba svíčky, a pak taky farmy (jó, farmY, ne jenom jedna). Není tu skoro žádný signál a skoro nic tu nejezdí, ale je tu krásná příroda (bo je to přímo v národním parku) a klid. Takový milý konec světa. :)

***

Je to docela sranda už od začátku, bo v Londýně mi ujel vlak. A to byl malér jak něco, bo ten den už tu nic nejelo. Ujel mi proto, že jsme se nepochopily s paní za přepážkou (černoši mají trochu specifický způsob mluvení) a prodala mi lístek na jiné místo, které znělo podobně. A i když platbu zrušila a poslala mi peníze zpět na účet, může to trvat i 3 dny, než tam peníze dojdou. A protože ty vlaky jsou dost drahé, neměla jsem na nový lístek. Nejdřív mě polilo horko, když mi došlo, že to budu muset vyřešit nějak jinak, abych se do Bottonu vůbec dostala. Nevěděla jsem vůbec, jak, tak jsem našla klidnější místo na tom hrozně rušném nádraží, sedla jsem si na kufr a brečela...

Ale věděla jsem, že takhle nic nevyřeším. I když jsem vyměnila všechny koruny i eura za libry, nestačilo to. Ale pak jsem si vzpomněla na holky, co seděly blízko mě  v buse do Londýna. Jely do Skotska sbírat jahody a jely tam busem a busy jsou prý o dost levnější než vlaky. Tak jsem zašla na informace, kde byl hrozně hodný pán, co mi poradil a vypsal mi i časy a ceny. Bus tam jel, ale byl to noční bus, který vyjížděl ve 23.30. Takže jsem měla před sebou asi 5 hodin čekání. Konečně jsem se najedla (během toho všemožného zařizování a chození z místa na místo jsem zapomněla na to, že mám hlad...) a povečeřela jsem na mém kufru před tímto moc pěkným obchůdkem: 

...pak jsem se pomalu procházela ulicemi poblíž busového nádraží (neměla už jsem odvahu chodit někam daleko) a nasávala jsem atmosféru londýnského podvečera, kdy se muži v košilích a hezky oblečené ženy scházeli v malých hospůdkách a pili třeba takové pivo, jako u nás Stela. Když už se stmívalo, šla jsem na nádr (kde bylo taky spousta lidí, ale naštěstí i spousta židlí) a zbylý čas jsem strávila hlavně čtením. Jenom jsem doufala, abych do té doby, než bus pojede, neusla. 

Jenže bus měl zpoždění a nakonec vyjel asi až před půl jednou (místo před půl 12.), což je půl druhá našeho času, takže jsem byla už fakt unavená a velkou část cesty jsem prospala. Bus nabral nějaké zkoždění ještě cestou, takže i když jsem měla v Middlesbrough 1,5 h na přestup, nestihlo se to. Takže další čekání přes 2 hodiny... ale naštěstí jsem potkala jednu slečnu, co jela do Bottonu taky - Maďarka, která tu pracuje jako pečovatelka - tak jsme to čekání aspoň strávily spolu. Nakonec jsem teda dorazila. Sice místo v úterý večer ve středu v poledne, ale hlavně že vůbec. Nakonec jsem ušetřila nějaké peníze, ne tak svoje nervy, ale všechno zlé je k něčemu dobré. A konečně jsem se mohla vidět s Vojtou...

***