Cesta

Byl jednou jeden borec, který žil na samotě blízko hor v dřevěném baráčku. Byla zima, hafo sněhu, a on se tak jednou dozvěděl, že ho má navštívit vzácný host: jeden přítel, kterého už dlouho neviděl. Borce to potěšilo a dal se do příprav: pořádně uklidil domek, umyl okna, utřel prach, opravil plot a dokonce odhrnul cestu zavátou sněhem až k nádraží, aby jeho přítel mohl pohodlně přijít. Dalo mu to všechno hodně práce. Jenže když to všechno udělal, přišel domů, zavřel se tam a zůstal zavřený, celý zmožený. Když jeho přítel přišel a našel dveře zavřené, tak si myslel, že tam nikdo není, a šel zpátky... 

Ten borec se podobá nejednomu křesťanovi. "Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky" slýcháme v kostele a taky se o to snažíme. Je to spousta práce, kolikrát hrozně namáhavé práce a vysilující. Jenže PROČ to děláme? 

Tenhle příběh mi vyprávěla o Adventu spolubydlící, že ho říkal otec u nich kostele. Už si ho nepamatuju přesně, asi jsem i něco popletla, ale myšlenku má takovou, že se tolikrát namáháme přípravou cesty, že zapomeneme, proč ji vlastně přopravujeme: proto, aby po ní přišel Pán. Takže místo toho, aby nás navštívil a naplnil naše srdce radostí, láskou a pokojem, nepřijde, protože náš domeček, naše srdce, je zavřené a my v něm: odpočíváme po namáhavé práci. 

Doba vánoční už sice končí, ale myslím, že ta myšlenka je aktuální pořád. Cesta totiž, když nemá cíl, je bloudění.